Interpretace básně "Holanův vodopád

Tato báseň patří k nejzajímavějším textům Petry Kuklíkové právě tím, že není jen „o“ Vladimíru Holanovi, ale že se pokouší vstoupit do jeho metafyzického prostoru a vést s ním dialog. Nejde o poctu v běžném smyslu. Je to básnická exegeze jediného Holanova obrazu, obrazu vodopádu, který se stává klíčem k interpretaci lidské existence, tvorby i věčnosti.

1. Kompozice a vztah k Holanovi
Báseň je vystavěna na explicitní citaci Holana:
„Tak jako vodopád: i když jej stále opouští voda stále táž,
on stále zůstává na tomtéž místě…“
Holan zde zobrazuje jeden ze svých ústředních paradoxů:
jak může něco trvat, když se zároveň neustále proměňuje.
Vodopád je současně pohybem i setrváním, změnou i identitou.
Kuklíková tento obraz nepřebírá jako ozdobu.
Celá její báseň představuje sérii variací na Holanův motiv.
Struktura je trojdílná:
vodopád a nedokončenost,
vodopád a skrytost,
vodopád a věrnost výšinám.
Každá část začíná formulí:
„Jako ten vodopád...“
Vzniká téměř liturgické opakování.
Každá strofa představuje nový úhel pohledu na stejný symbol.
To je mimochodem hluboce holanovské.
Holan sám často nerozvíjí děj, ale obchází jedno tajemství z několika stran.
Kuklíková zde přebírá nejen jeho obraznost, ale i jeho způsob myšlení.

2. Základní tematická rovina
Na první pohled se zdá, že text oslovuje určitou ženu.
„nikdy´s nic nedokončila“
„prošlas životem netknuta“
„plyneš“
Není však jisté, že jde o konkrétní osobu.
Možné interpretace:
múza,
poesie,
lidská duše,
sama básnířka,
či dokonce holanovský princip bytí.
Právě neurčitost adresáta patří k největším kvalitám textu.
Báseň se pohybuje mezi osobním oslovením a metafyzickou abstrakcí.

3. Motiv nedokončenosti
První strofa:
„Jako ten vodopád nikdy´s nic nedokončila, neboť v tajemství nelze dokončovat“
To je patrně nejdůležitější filosofické tvrzení celé básně.
Neříká:
nedokončila jsi, protože jsi selhala.
Ale:
nedokončila jsi, protože dokončení není možné.
To je zásadní rozdíl.
V tajemství podle básnířky neexistuje uzavření.
Každé poznání zůstává otevřené.
Každá láska zůstává otevřená. Každá báseň zůstává otevřená.
To velmi připomíná negativní teologii, kde Bůh není předmětem,
který lze definitivně poznat.
Proto následuje:
"až na věčnosti je řečeno, co je řečeno"
Skutečný smysl věcí se neukazuje v čase.
Teprve věčnost představuje místo, kde výrok dosáhne svého konečného významu.
Současnost je pouze návrhem smyslu.

4. Motiv skrytosti
Druhá část:
„prošlas životem netknuta“
Velmi silný výraz.
„Netknuta“ zde nejspíš neznamená nevinná či nedotčená.
Spíše:
nezasažená,
neobsazená,
neuchopitelná.
Následující verš tento význam potvrzuje:
„poněvadž nevíš, před kým jsi skryta“
To je pozoruhodný obrat.
Normálně víme, před kým se skrýváme.
Zde však sama bytost neví, kdo je pozorovatelem.
Vzniká metafyzická nejistota.
Může jít o:
Boha,
věčnost,
smrt,
absolutno,
nebo samu pravdu.
Právě nevědomost je důvodem trvalé skrytosti.
Bytost si není plně vědoma svého vlastního ontologického postavení.
Proto:
„až na věčnosti je odkryto“
Opět se vrací stejná logika.
Čas skrývá.
Věčnost odhaluje.

5. Motiv výšin
Nejzajímavější je třetí strofa:
„věrna výšinám, plyneš jen ve spodních proudech“
To je paradox.
Vodopád vzniká nahoře.
Jeho zdroj je ve výšinách.
Ale vlastní tok se odehrává dole.
Obraz lze chápat několika způsoby.
Duchovní interpretace
Člověk pochází z vyššího řádu bytí.
Žije však v materiálním světě.
Jeho původ je nahoře, jeho existence dole.
Básnická interpretace
Pravá poesie vzniká z metafyzické zkušenosti.
K realizaci však dochází v jazyce, tedy „ve spodních proudech“.
Existenciální interpretace
Ideály sídlí ve výšinách.
Život se však odehrává v každodennosti.
Toto napětí nelze odstranit.

6. Revolta proti smíření
Následují jedny z nejsilnějších veršů:
„poněvadž nejsi zticha a nejsi poslušna ani smířena“
Tady se báseň vzdaluje tradiční religiozitě.
Ceněna není poslušnost.
Naopak.
Pozitivně je hodnocena:
neutišenost,
neklid,
vzdor,
neuzavřenost.
Subjekt odmítá kapitulaci před světem.
Tento postoj připomíná Holana samotného.
Jeho poesie je poesií neustálého zápasu s bytím.
Nikdy se neusazuje v jednoduchých odpovědích.

7. Funkce opakovaného „ó jistě“
Citovaný Holan opakuje:
„ó jistě“
Kuklíková tuto formulaci přebírá.
Není to pouhé napodobení.
Výraz vytváří zvláštní napětí.
Na jedné straně vyjadřuje jistotu.
Na druhé straně je obklopen tvrzeními o tajemství, věčnosti a skrytosti.
Vzniká ironický metafyzický efekt:
čím méně víme, tím častěji zaznívá:
„ó jistě“.
Jako by jazyk potvrzoval něco, co nelze dokázat.

8. Syntax
Syntax je nápadně holanovská.
Charakteristiky:
Dlouhá periodická věta
Verše nejsou uzavřenými aforismy.
Myšlenka se rozvíjí postupně.
Převaha příčinných vazeb
Opakovaně:
neboť
a
poněvadž
Báseň působí téměř argumentačně.
Není lyrickým výkřikem.
Je meditací.
Každý výrok je zdůvodňován.
Přesah mezi větou a veršem
Význam překračuje hranice veršů.
To zpomaluje četbu a nutí čtenáře sledovat logiku textu.

9. Symbol vodopádu
Vodopád zde funguje současně na několika úrovních.
1. Symbol identity
Stejný, a přesto proměnlivý.
2. Symbol poesie
Nikdy není dokončena.
Stále vzniká.
3. Symbol lidské duše
Proudí časem, ale uchovává jednotu.
4. Symbol věčnosti uvnitř času
Je v pohybu, ale zároveň trvá.
To je vlastně ústřední metafyzický paradox celé básně.

10. Jazyková stylizace
Kuklíková se záměrně přibližuje Holanovu idiolektu.
Najdeme zde:
archaizující tvary („prošlas“),
slavnostní oslovení,
metafyzickou dikci,
absenci konkrétních reálií,
orientaci na abstraktní substantiva:
tajemství,
věčnost,
výšiny,
skrytost.
Text tak působí téměř jako pokračování Holanova hlasu.
Nejde však o imitaci.
Holanova řeč je často temná a dramatická;
Kuklíkové verze je mírnější, světlejší a smířlivější.
Přesto zachovává jeho fascinaci paradoxy.

Závěrečná pointa
Poslední verše: „ještěže, ó jistě, na věčnosti Holanův vodopád plyne tak, že zůstává na tomtéž místě…“ Obsahují klíč k celé básni. Holanův obraz je zde přenesen do věčnosti. V Holanově citátu je vodopád metaforou. U Kuklíkové se stává téměř ontologickou skutečností. Není to už pouze přirovnání. Je to model bytí. Básnířka vlastně říká: člověk se mění, poesie se proměňuje, život plyne, tajemství nelze dokončit, ale v hlubší vrstvě existence přetrvává něco totožného se sebou samým. Stejně jako vodopád. Proto lze celou báseň číst jako meditaci o vztahu času a věčnosti. Nedokončenost, skrytost a neustálý pohyb nejsou nedostatky lidské existence, nýbrž znaky jejího nejhlubšího spojení s tajemstvím. Holanův vodopád se tak stává symbolem bytosti, která se nikdy neuzavře do hotového tvaru, a právě proto zůstává živá. To je nejhlubší filosofické poselství této pozoruhodné básně.