Interpretace básně "Nad Tomášem Akvinským"

Báseň Nad Tomášem Akvinským představuje mimořádně koncentrovanou meditaci nad vztahem metafyzického poznání, lidské existence a duchovní nezralosti. Petra Kuklíková zde vstupuje do dialogu s myšlením sv. Tomáše Akvinského, avšak nikoli způsobem čistě exegetickým či filosoficky ilustrativním. Tomistická metafyzika se stává pozadím existenciální diagnózy lyrického „ty“, které se nachází v paradoxním stavu: věří v možnost zasvěcení, ale není schopno skutečného vztahu, a proto i duchovní skutečnosti převádí do roviny vlastní vůle a sebevztažnosti. Krátkost básně kontrastuje s mimořádnou pojmovou hustotou. Prakticky každý verš obsahuje metafyzický nebo fenomenologický motiv, který je zároveň podroben existenciální reinterpretaci.

Kompozice
Báseň je vystavěna jako jediná dlouhá souvětná konstrukce rozdělená do dvou významových částí.
První část (verše 1–5) shrnuje několik základních tezí tomistické metafyziky:
„žádná z podstat zde v kosmu neobsahuje bytí“
„Boha lze poznat, nikoli vystihnout“
„každá zkušenost metafysická je pasivitou“
Druhá část (verše 6–10) přechází k adresnému oslovení:
„ty, i když věříš, že lze býti zasvěcena“
a představuje kontrastní existenciální situaci.
Kompozice je založena na protikladu:
Tomáš Akvinský × oslovené „ty“
První pól reprezentuje metafyzickou pravdu.
Druhý pól reprezentuje člověka, který tuto pravdu sice intelektuálně přijímá, avšak existenciálně ji neuskutečňuje.
Báseň tedy nevytváří spor mezi vírou a nevírou, nýbrž mezi autentickým a neautentickým způsobem bytí.

Tomistické pozadí básně
Esence a existence
Klíčovým motivem je úvodní tvrzení:
„žádná z podstat, zde v kosmu, neobsahuje bytí“
To je téměř přímá parafráze jedné z nejznámějších tezí Tomášovy metafyziky.
Pro Tomáše Akvinského:
• esence (co věc je)
• není totožná s existencí (že věc je).
Žádná konečná bytost nenese důvod svého bytí sama v sobě.
Každá přijatelná existence je darem.
Jedině Bůh je:
ipsum esse subsistens
samo subsistující bytí.
Lyrický subjekt začíná právě touto tezí, protože je základem celé následné kritiky.
Pokud člověk není zdrojem vlastního bytí, nemůže ani ovládat jeho nejhlubší smysl.
Musí se mu otevřít.

Nepostižnost Boha
Druhý motiv:
„Boha lze tudíž poznat, nikoli vystihnout“
opět odpovídá klasické tomistické epistemologii.
Bůh je poznatelný.
Není však plně pojmově uchopitelný.
Člověk může vědět, že Bůh je.
Nemůže však obsáhnout, co Bůh je.
Tento rozdíl je zásadní.
Poznání Boha není vlastnictvím Boha.
Není to intelektuální triumf.
Je to setkání s nevyčerpatelným tajemstvím.

Metafyzická zkušenost jako pasivita
Snad nejvýznamnější je verš:
„každá zkušenost metafysická je pasivitou, zdržením, opuštěním, ba útěkem“
Zde se básnické myšlení od Tomáše přibližuje také tradici negativní teologie, Mistru Eckhartovi, Janu od Kříže či fenomenologii.
Pravé metafyzické poznání není aktivní výkon.
Není produktem vůle.
Není výsledkem dobývání skutečnosti.
Je:
• zdržením,
• opouštěním,
• ustoupením ega.
Výraz „útěkem“ zde neznamená zbabělost.
Spíše únik z iluze, že člověk může skutečnost ovládat.

Existenciální diagnóza adresáta
Po metafyzickém úvodu nastává ostrý obrat:
„ty“
Celá předchozí soustava myšlenek se ukazuje jako měřítko, vůči němuž je posouzen adresát.

Iluze zasvěcení
Verš:
„i když věříš, že lze býti zasvěcena“
je mimořádně ironický.
Neříká se:
„jsi zasvěcena“
ale:
„věříš, že lze býti zasvěcena“
Adresát žije v představě duchovní výjimečnosti.
Domnívá se, že vstoupil do hlubší roviny existence.
Básnířka však tuto představu okamžitě podkopává.
Nejde o skutečné zasvěcení.
Jde pouze o víru v zasvěcení.
Rozdíl je zásadní.

Neschopnost vztahu
Následuje klíčový výrok básně:
„nevíš, co je vztah“
Tato věta představuje střed celé kompozice.
V tomistické ontologii je bytí vždy vztahové.
Člověk není izolovaná substance.
Je bytostí otevřenou:
• druhým lidem,
• světu,
• Bohu.
Neschopnost vztahu znamená neschopnost transcendence.
Člověk se uzavírá do kruhu vlastního já.
Právě proto nemůže být zasvěcen.
Neboť zasvěcení není zvláštní vědění, nýbrž proměna vztahu ke skutečnosti.

Paradox „natolik jsoucí“
Velmi pozoruhodný je verš:
„jsi natolik jsoucí“
Na první pohled působí kladně.
Ve skutečnosti jde o kritiku.
Tomášova metafyzika ukazuje, že konečné bytí má být otevřeno svému zdroji.
Zde je však člověk příliš uzavřen do vlastního faktického bytí.
Je „natolik jsoucí“, že se stává neschopným transcendence.
Jako by jeho vlastní existence zaplnila celý horizont.
Místo otevřenosti nastupuje ontologická sebeuzavřenost.
Tento paradox připomíná Heideggerovu kritiku zapomenutí bytí.
Člověk je tak pohlcen jednotlivými jsoucny, včetně sebe samého, že ztrácí vztah k samotnému bytí.

Závěrečné paradoxy
Odluka jako přítomnost
Vrchol básně přichází ve verši:
„odluka je ti přítomností“
Jde o mistrně formulovaný paradox.
Normálně:
• přítomnost překonává odluku,
• vztah překonává vzdálenost.
U adresáta však dochází k převrácení.
Odloučení se stalo jeho přirozeným stavem.
Absence se jeví jako přítomnost.
Nevztahovost jako vztah.
Uzavřenost jako domov.
Tento motiv připomíná Kierkegaardův pojem zoufalství, v němž člověk natolik přivykne vlastnímu odcizení, že je přestane pociťovat.

Zdržení jako chtění
Poslední verš:
„a každé zdržení jen dalším chtěním“
přímo převrací tomistický motiv uvedený na začátku.
Na počátku básně:
metafyzická zkušenost = zdržení
Na konci:
zdržení = chtění
Tytéž vnější projevy mají opačný význam.
Subjekt se možná tváří asketicky.
Možná se zdá zdrženlivý.
Možná dokonce mlčí.
Ale jeho zdrženlivost není otevřeností.
Je pouze rafinovanější podobou vůle.
Tento motiv připomíná mystickou kritiku duchovní pýchy: ego se dokáže skrýt i za zdánlivé odříkání.

Jazyk, syntax a styl
Báseň je tvořena jedinou dlouhou hypotaktickou větou.
Taková syntax vytváří několik účinků:
• logickou souvislost argumentu,
• plynulé přecházení mezi metafyzikou a existencí,
• dojem duchovní disputace.
Text připomíná scholastickou dedukci.
Spojky:
• „zatímco“
• „a“
• „tudíž“
• „tedy“
vytvářejí řetězec důsledků.
Jazyk je pozoruhodně neobrazný.
Nenajdeme zde téměř žádnou metaforu přírody ani konkrétní smyslový obraz.
Báseň pracuje téměř výhradně s abstraktními filosofickými pojmy:
• podstata,
• bytí,
• metafyzická zkušenost,
• zasvěcení,
• vztah,
• odluka,
• přítomnost,
• chtění.
Tím se blíží filosofické meditaci či duchovní eseji.

Rytmus a zvuková stránka
Rytmus vzniká především syntaktickým členěním a opakováním spojky „a“.
Například:
„zdržením, opuštěním, ba útěkem“
představuje gradaci.
Jednotlivé členy se rozšiřují významově i emocionálně.
Podobně závěr:
„odluka je ti přítomností a každé zdržení jen dalším chtěním“
působí jako dvojice aforistických výroků.
Rytmus se zde zpomaluje a zhutňuje.
Báseň končí v tónu téměř soudního výroku.

Tón básně
Tón je kontemplativní, avšak současně korektivní.
Nejde o polemiku proti Tomáši Akvinskému.
Naopak.
Tomášova metafyzika je přijata jako kritérium pravdy.
Kritice je podrobena lidská existence, která se za duchovní zkušenost pouze vydává.
Báseň proto osciluje mezi:
• metafyzickou pokorou,
• duchovní přísností,
• existenciálním smutkem.
Zvláště závěr vyvolává dojem tiché, ale neúprosné diagnózy.

Závěr
Nad Tomášem Akvinským je básní o rozdílu mezi autentickou transcendencí a její iluzí. Tomistická metafyzika zde neslouží jako historická reference, nýbrž jako měřítko duchovní pravdivosti. Ústřední myšlenkou je, že pravé metafyzické poznání vzniká pouze tam, kde člověk opouští sebe sama. Adresát básně však zůstává uvězněn ve vlastním chtění natolik hluboko, že i zdrženlivost proměňuje v další podobu vůle a odluku v náhražku přítomnosti. Závěrečný paradox odhaluje tragiku subjektu, který hledá zasvěcení, avšak není schopen vztahu, bez něhož se jakákoli metafyzická zkušenost stává pouze sebezrcadlením. V tomto smyslu báseň představuje nejen dialog s Tomášem Akvinským, ale také subtilní fenomenologii duchovního sebeklamu.