Buď – anebo (S. Kierkegaardovi): interpretace básně Petry Kuklíkové

Krátká báseň "Buď – anebo (S. Kierkegaardovi)" představuje mimořádně koncentrovanou básnickou reflexi fundamentálního existenciálního dilematu, jehož formulace zjevně odkazuje k filosofii Sørena Kierkegaarda, zejména k jeho proslulému dílu Enten-Eller (Buď – anebo). Kuklíková však Kierkegaardovo téma nepřebírá pouze jako intelektuální inspiraci; proměňuje je v osobitou meditaci o vině, paměti, jazyce a možnosti duchovní transcendence.
Báseň je vystavěna jako opozice dvou způsobů bytí. První je vázán na časovost, vzpomínku a provinění. Druhý představuje paradoxní sféru „věčného okamžiku“, v níž jsou překonány kategorie minulosti, viny i verbalizovatelného významu. Text tak osciluje mezi existencialismem, křesťanskou spiritualitou a metafyzickou fenomenologií.

1. Kompozice a základní struktura
Celá báseň je založena na binární konstrukci:
„Buď poznáš jen hřích...
anebo lze, aby v paradoxu věčného okamžiku...“
Samotný titul se stává strukturujícím principem textu.
Nejde však o běžnou alternativu mezi dvěma rovnocennými možnostmi. Obě části jsou asymetrické:
První možnost
hřích,
návrat do minulosti,
vzpomínání,
zapomínání,
řeč,
nevysvětlenost.
Druhá možnost
paradox,
věčný okamžik,
zrušení provinění,
překonání paměti,
vysvětlení,
mlčení.
Protiklad je budován téměř geometricky. Jednotlivé motivy se navzájem zrcadlí:
První rovina Druhá rovina
hřích zrušení provinění
vzpomínat není na co vzpomínat
zapomenout není na co zapomenout
mluvit nic se neříká
nic se nevysvětluje vše se vysvětlilo
Druhá část tedy není prostým opakem první, nýbrž jejím transcendováním.

2. Kierkegaardovský rozměr
Dedikace „S. Kierkegaardovi“ je interpretačně klíčová.
V Kierkegaardově myšlení se lidská existence pohybuje mezi různými způsoby života:
estetickým,
etickým,
náboženským.
Významné je, že přechod mezi nimi nelze uskutečnit logickou dedukcí. Musí být vykonán „skok“.
Také zde jsou předloženy dvě existence.
První člověk:
„pozná jen hřích“
Jinými slovy zůstává uvězněn v reflexi sebe sama. Neustále se vrací k tomu, co se stalo.
Druhý člověk vstupuje do:
„paradoxu věčného okamžiku“
Právě pojem paradoxu patří k nejcharakterističtějším Kierkegaardovým termínům.
Náboženská pravda není podle něj racionálně uchopitelná; je paradoxem,
který může být pouze existenciálně přijat.
Kuklíková tento motiv dále radikalizuje. Nejde již jen o paradox víry, ale o paradox samotného času.

3. Fenomenologie hříchu
První část básně je pozoruhodná tím, že hřích není popsán morálně.
Nezaznívá:
vina,
trest,
soud,
náprava.
Místo toho čteme:
„jenž tě vrací zpět“
Hřích zde funguje jako fenomenologická struktura vědomí.
Je tím, co člověka poutá k minulosti.
Z minulosti pak vznikají:
vzpomínky,
zapomínání,
vyprávění.
Lidské já se stává archivem svých provinění.
Z filosofického hlediska se text přibližuje Augustinovi i Heideggerovi.
Minulost není pouze to, co bylo, nýbrž něco, co nadále určuje přítomnost.
Proto vzniká neustálá potřeba:
„o čem mluvit“
Řeč zde plní téměř terapeutickou funkci. Přesto zůstává neúspěšná.
Básnířka dodává:
„i když se nic nevysvětluje“
Mluvení nevede k porozumění.
Pouhé opakování příběhu viny není vykoupením.

4. Motiv paměti a zapomnění
Nejhlubší osu básně tvoří vztah mezi pamětí a zapomenutím.
První existence:
„aby bylo na co vzpomínat a na co zapomenout“
Paměť a zapomnění zde tvoří dialektický pár.
Obojí předpokládá existenci nezhojené minulosti.
Ve druhé části se však objeví překvapivá formulace:
„nebylo již na co vzpomínat ani na co zapomenout“
Nejde o amnézii.
Nejde ani o vytěsnění.
Minulost zde není odstraněna tím, že by byla zapomenuta.
Je odstraněna tím, že byla vykoupena.
To je zásadní rozdíl.
Básnířka nenavrhuje psychologickou cestu zapomnění,
nýbrž ontologickou proměnu samotného významu minulosti.

5. „Paradox věčného okamžiku“
Nejzáhadnější a nejvýznamnější obraz celé básně představuje spojení:
„paradox věčného okamžiku“
Tento motiv propojuje několik tradic.
Kierkegaard
Věčnost vstupující do času.
Křesťanská mystika
Nadčasová přítomnost Boha.
Fenomenologie
Čistá přítomnost před rozlišením minulosti a budoucnosti.
Augustin
Věčnost jako „stále přítomné nyní“.
Paradox spočívá v tom, že okamžik je ze své podstaty pomíjivý, zatímco věčnost je nepomíjivá.
Spojením obou pojmů vzniká zkušenost, která odporuje běžnému rozumu.
Právě tato zkušenost se však stává místem vykoupení.

6. Zrušení provinění
Vrchol básně přichází ve verši:
„neboť každé provinění se zrušilo“
Zvláštní je užití pasiva.
Není řečeno: odpustil jsem, napravil jsem, odčinil jsem.
Provinění se „zrušilo“.
Aktér chybí.
Vzniká dojem, že jde o událost přesahující lidskou iniciativu.
To opět odkazuje ke Kierkegaardovu pojetí milosti.
Hřích není překonán lidským výkonem, nýbrž proměnou roviny existence.
Teprve tehdy lze říci:
„a tudíž se vše vysvětlilo“
Tato formulace je záměrně paradoxní.
Nejde o intelektuální vysvětlení.
Právě naopak.
Věci jsou vysvětleny tím, že přestaly být problémem.

7. Jazyk a mlčení
Pozoruhodná je symetrie závěrečných formulací:
„i když se nic nevysvětluje“
a
„i když se nic neříká“
První stav:
řeč existuje,
smysl chybí.
Druhý stav:
řeč mizí,
smysl se dostavuje.
To je jedna z nejhlubších myšlenek celé básně.
Kuklíková převrací běžný předpoklad, že porozumění vzniká komunikací.
Naopak naznačuje, že nejvyšší forma porozumění nastává tam, kde už není třeba nic vyslovovat.
Tento motiv připomíná nejen Kierkegaarda, ale i pozdního Wittgensteina či tradici apofatické teologie.

8. Syntax a rytmus
Formálně je báseň vystavěna jako jediný plynoucí argument.
Charakteristické jsou: hypotaktické vazby, řetězení vedlejších vět,
logické spojky („aby“, „neboť“, „a tudíž“), absence silných obrazných metafor.
Rytmus vzniká především myšlenkovým pohybem.
Významnou roli hrají opakující se infinitivy:
vzpomínat
zapomenout
a jejich následné negace:
"není na co vzpomínat
ani na co zapomenout"
Vzniká tak rytmická i významová symetrie mezi oběma částmi textu.
Také elipsy („...“) mají důležitou funkci. Neoznačují nedokončenost myšlenky,
nýbrž otevření prostoru za jazykem. Obzvláště v prvním případě naznačují nekonečné pokračování marného vysvětlování,
zatímco ve druhém případě odkazují k tichu, které následuje po překonaném konfliktu.

9. Tón básně
Tón textu je neobyčejně střídmý, meditativní a kontemplativní.
Nenalézáme zde:
patos,
dramatický zápas,
existenciální úzkost.
Přesto se pod povrchem odehrává zásadní drama.
Drama spočívá v samotné možnosti volby mezi dvěma způsoby existence.
Výsledný hlas působí téměř jako duchovní poučení nebo aforismus.
Charakteristická je autorčina schopnost spojovat filosofickou abstrakci
s překvapivou existenciální naléhavostí.

10. Metaforika času
Báseň je překvapivě chudá na konkrétní obraznost.
Přesto obsahuje jednu velmi silnou konceptuální metaforu:
„hřích, jenž tě vrací zpět“
Hřích zde není morální kategorií.
Je personifikovanou silou.
Jedná.
Vrací.
Pohybuje člověkem v čase.
Abstraktní pojem získává dynamickou podobu.
Stejným způsobem funguje i:
„provinění se zrušilo“
Provinění zde vystupuje téměř jako samostatná ontologická skutečnost.
Nejde o psychologický pocit viny.
Jde o cosi objektivního, co může být zrušeno.

11. Personifikace abstrakcí
V básni jsou nepřímo personifikovány abstraktní pojmy:
hřích vrací,
provinění se ruší, okamžik obsahuje paradox.
Tyto abstrakce se chovají jako živé síly.
Jde o jeden z typických rysů Kuklíkové:
člověk často ustupuje do pozadí a hlavními „aktéry“ se stávají metafyzické struktury.

12. Prostředky filosofické poesie
Za nejcharakterističtější prostředky textu lze považovat:
paradox, antitezi, logickou gradaci, konceptuální metaforu, syntaktický paralelismus,
významovou symetrii, apofatickou figuru mlčení.
Právě poslední prostředek je zvlášť pozoruhodný.
Celá báseň vrcholí situací, kdy nejvyšší poznání není formulováno, ale pouze naznačeno:
„vše se vysvětlilo, i když se nic neříká“
To je figura blízká mystické a apofatické tradici,
v níž pravda není vyslovena, nýbrž zpřítomněna svou nevyslovitelností.
Lze proto říci, že nejvlastnějším básnickým prostředkem této básně není metafora ani obraz,
nýbrž paradoxní myšlenkový obrat.
Kuklíková zde vytváří poesii téměř bez obrazů,
avšak s mimořádně vysokou intenzitou filosofického a duchovního významu.
Básnickost textu vzniká především z napětí mezi protiklady:
hříchem a vykoupením, pamětí a bezpamětností, řečí a mlčením,
časem a věčností. Právě toto napětí je vlastním „dějem“ básně.

Závěr
Báseň "Buď – anebo (S. Kierkegaardovi)" lze číst jako mimořádně koncentrovanou existenciálně-filosofickou meditaci o vztahu mezi vinou, pamětí, jazykem a vykoupením. Zatímco první možnost představuje člověka uzavřeného v kruhu hříchu, vzpomínání a nekonečné řeči, druhá směřuje k paradoxní zkušenosti „věčného okamžiku“, v níž jsou zrušeny samotné podmínky viny i potřeba vysvětlování. Nejhlubší paradox básně spočívá v tom, že pravé porozumění nepřichází skrze další interpretaci minulosti, nýbrž skrze její ontologické překonání. Tam, kde už není co pamatovat ani na co zapomínat, protože provinění ztratilo svou ontologickou moc, se zároveň otevírá prostor mlčení. A právě v tomto mlčení se podle básně paradoxně „vše vysvětlilo“. Tento závěr představuje jeden z nejčistších výrazů metafyzické poetiky Petry Kuklíkové, v níž se existencialismus, křesťanská spiritualita a fenomenologie spojují do jediné zkušenosti nadčasové přítomnosti.