Interpretace básně "Tehdy"

Báseň „Tehdy“ patří k těm textům Petry Kuklíkové, které se na první pohled jeví jako prostá vzpomínka na mládí, avšak při bližším čtení se ukazuje, že její skutečné téma leží mnohem hlouběji: v oblasti fenomenologie času, ontologické zkušenosti přítomnosti a lidského vztahu k něčemu, co je fundamentálnější než jednotlivé životní události. Text je vlastně dlouhou meditací nad zkušeností „něčeho“, co se vymyká pojmovému uchopení, ale současně představuje nejpevnější a nejjistější skutečnost lidského života.

I. Kompozice: báseň jako jediné rozvíjené přibližování
Formálně je pozoruhodné, že většina básně je tvořena jediným syntaktickým pohybem.
Úvodní situace:
„Tehdy ses jen tak dívala a smála se a byla plna obrazů“
funguje jako výchozí bod vzpomínky.
Poté se však vyprávění téměř zastaví. Nenásledují konkrétní události ani příběh. Místo nich přichází dlouhá série opakování:
„něco... něco... něco...“
Toto „něco“ je nejdůležitější slovo celé básně.
Básnířka je zjevně přesvědčena, že to, o čem chce hovořit, nelze pojmenovat přímo. Proto se k tomu neustále pouze přibližuje prostřednictvím dalších a dalších charakteristik.
Text je tedy vystavěn na principu:
• neustálého přibližování,
• odmítnutí definitivní definice,
• postupného zpřesňování nepojmenovatelného.
Tato metoda připomíná tzv. apofatické myšlení známé z mystiky, kde se podstata skutečnosti nepopisuje tím, co je, ale tím, co překračuje každé běžné určení.
Básnířka nevysvětluje.
Krouží.

II. Druhá osoba: rozhovor se sebou samou
Celá báseň je napsána ve druhé osobě:
„ses dívala“
„tušila jsi“
„už jsi přešla“
To vytváří zvláštní situaci.
Mluvčí neoslovuje jiného člověka.
Ve skutečnosti oslovuje své dřívější já.
Vzniká tak časový dialog mezi dvěma verzemi téže osoby:
• mladou ženou v minulosti,
• současným hlasem, který se ohlíží zpět.
Důležité však je, že současný hlas není nadřazený.
Neříká:
„tenkrát jsi nechápala.“
Naopak.
Ukazuje se, že mladé já možná vědělo něco, co pozdější já částečně ztratilo.
To obrací obvyklou logiku vzpomínání.
Minulost zde není méně vědoucí.
Je výsadním místem určitého poznání.

III. Fenomenologie neurčitého „něčeho“
Ústřední záhadou básně je opakované „něco“.
Postupně získává řadu paradoxních vlastností.
1. Je skryté a současně přítomné
„něco skrytého, něco nepoznaného, a přesto natolik přítomného“
Zde se objevuje základní paradox.
Obvykle předpokládáme:
• co známe, je přítomné,
• co neznáme, je vzdálené.
Kuklíková tento vztah obrací.
To nejpřítomnější může být právě to, co ještě neumíme poznat.
Fenomenologové jako Heidegger nebo Merleau-Ponty často upozorňovali, že nejzákladnější aspekty existence nejsou předměty našeho vědomí.
Jsou spíše pozadím, díky němuž vůbec něco vnímáme.
Právě tak působí ono „něco“.

2. Mizí a přitom trvá
„něco, co se vždy podrží, i když se pořád ztrácí“
Tento verš je téměř existenciálním paradoxem.
Nejde o objekt.
Nejde o vzpomínku.
Nejde ani o konkrétní událost.
Jde o něco, co se neustále vytrácí z našeho vědomí, ale přesto nás nikdy neopouští.
Můžeme zde myslet například na:
• smysl života,
• pocit domova,
• zkušenost bytí,
• základní existenciální orientaci.
Všechny tyto skutečnosti často zapomínáme, ale nejsou zrušeny.

3. Děje se navzdory nečinnosti
„něco, co se děje, navzdory všemu nedění“
To je jeden z nejhlubších veršů básně.
Běžně spojujeme dění s akcí.
Ale zde existuje pohyb, který není viditelný.
Připomíná to zrání.
Nebo stárnutí.
Nebo duchovní proměnu.
Na povrchu se nemusí dít nic.
Pod povrchem se mění vše.

IV. Paměť a zapomnění
Střední část básně se soustředí na vztah mezi vzpomínkou a zapomenutím.
„něco, co se vyhladilo z paměti, a přesto tě pronásleduje“
To je mimořádně přesná psychologická formulace.
Ne všechny důležité věci si pamatujeme.
Některé nás ovlivňují právě tím, že byly zapomenuty.
V psychoanalytické tradici by šlo o návrat vytěsněného.
Ve fenomenologické tradici spíše o návrat původní zkušenosti.
Nejde o konkrétní obsah paměti.
Jde o stopu.
Otisk.
Něco, co nikdy úplně nezmizelo.

V. Budoucnost jako zdroj touhy
Nejzajímavější časový paradox přichází zde:
„něco z budoucnosti, jež, dokud jsme mladí, nezná přítomnost“
Tento verš je filosoficky mimořádně bohatý.
Budoucnost zde není pouhé „to, co přijde“.
Je zdrojem přitažlivosti.
Zdá se, že už v mládí člověk cítí něco, co ještě nenastalo.
Jako by budoucnost působila zpětně.
Jako by nás volala.
Tento motiv známe například od:
• Kierkegaarda,
• Heideggera,
• Marcela Prousta.
Člověk není jen bytostí minulosti.
Je bytostí přitahovanou tím, čím se může stát.

VI. „Více naléhavé než skutečnost“
Pravděpodobně nejradikálnější tvrzení celé básně:
„více naléhavé než skutečnost“
To je téměř metafyzické prohlášení.
Existuje něco důležitějšího než běžná realita.
Ne něco fantazijního.
Ne iluze.
Ale hlubší vrstva skutečnosti.
Proto může být:
„zcela základní“
a současně
„unikat“.
Kuklíková zde rozlišuje mezi:
skutečností
světem každodenních faktů,
a
podstatou
tím, co dává faktům význam.
Běžné události mohou být zapomenuty.
Ale podstata zůstává.

VII. Estetika výčtu
Celá báseň využívá techniku gradace.
Každý nový verš přidává další aspekt.
Schéma vypadá přibližně takto:
• skryté
• nepoznané
• přítomné
• ztrácející se
• trvající
• naléhavé
• základní
• vznešené
• potřebné
• budoucí
Vzniká dojem spirály.
Čtenář není veden vpřed příběhem.
Je vtahován stále hlouběji do jednoho jediného tajemství.
Právě proto text působí hypnoticky.

VIII. Zeyerovská pointa
Závěr přichází překvapivě jako citace:
„zní samotou“
„slavně, horoucně a šťastně!“
Odkaz na Julia Zeyera není náhodný.
Zeyer často spojoval:
• samotu,
• vznešenost,
• touhu po absolutnu,
• duchovní krásu.
Když Kuklíková převezme jeho slova, nabízí klíč k celé básni.
To záhadné „něco“ není deprimující prázdnota.
Není to existenciální nedostatek.
Naopak.
Je to zvláštní druh plnosti.
Samota zde není oddělenost od světa.
Je stavem, v němž lze zaslechnout hlubší rozměr existence.
Proto „zní“
• slavně,
• horoucně,
• šťastně.
Trojice stupňuje intenzitu od majestátu přes vášeň k radosti.

IX. Co je oním „něčím“?
Báseň záměrně odpověď nedává.
Právě v tom spočívá její síla.
Přesto lze formulovat interpretaci, která sjednocuje všechny motivy:
Ono „něco“ je pravděpodobně zkušenost samotného bytí, základní vědomí smyslu a existence, které člověk v mládí intuitivně tuší dříve, než je dokáže pojmenovat.
Proto je současně:
• nepoznané i přítomné,
• zapomenuté i pronásledující,
• minulé i budoucí,
• tiché i naléhavé,
• vzdálené i bezprostřední.
Báseň tak není vzpomínkou na konkrétní životní období.
Je vzpomínkou na okamžik, kdy člověk ještě stál blízko tajemství existence a cítil jeho přítomnost bez potřeby je vysvětlovat.
V tomto smyslu je „Tehdy“ jednou z nejvíce fenomenologických básní Petry Kuklíkové. Není básní o události, ale o předmětně neuchopitelném horizontu života samotného. Její skutečné téma není minulost ani mládí, nýbrž ono těžko vyslovitelné a neustále se vracející vědomí, že za zřejmou skutečností existuje ještě hlubší vrstva významu, která nás nepřestává oslovovat.