Interpretace básně "Touha"

Analýza básně Touha Báseň „Touha“ Petry Kuklíkové patří k těm mimořádně krátkým textům, jejichž významová hustota výrazně převyšuje jejich rozsah. Ve čtyřech verších se zde otevírá problematika identity, jinakosti, časovosti i paradoxní struktury lidského sebevztahu. Text působí na první pohled abstraktně, avšak ve skutečnosti tematizuje jednu z nejzákladnějších existenciálních zkušeností: člověk touží být jiný, aniž by přestal být sám sebou.

Text básně jako pohyb paradoxů
Celá báseň je vystavěna na sérii zdánlivě protikladných tvrzení:
„Toužíš po jiném, jež je jiné nedefinovatelně,
a po stejném, jež je stejné jako přítomnost v chybění…“
Nejprve se objevuje opozice jiného a stejného. Nejde však o běžný kontrast mezi dvěma objekty. Obě kategorie jsou okamžitě destabilizovány.
„Jiné“ je „nedefinovatelné“. Není zde určeno, co přesně by mělo být předmětem touhy. Touha nemíří k určité věci, ale k neurčité možnosti. Připomíná to základní fenomenologický poznatek, že člověk často netouží po konkrétním předmětu, nýbrž po stavu, který si není schopen přesně představit. Současně subjekt touží po „stejném“. Ani toto „stejné“ však není pevnou identitou. Je definováno paradoxní formulací:
„stejné jako přítomnost v chybění“
Tato formulace představuje ontologický paradox. Přítomnost bývá opakem nepřítomnosti, avšak zde je přítomnost nalezena právě v chybění.
Touha tedy vzniká mezi dvěma nemožnostmi:
• mezi jiností, kterou nelze určit,
• a totožností, která se ukazuje pouze skrze nedostatek.
Již první dva verše tím naznačují, že lidské já není ani uzavřenou identitou, ani dosažitelnou proměnou. Existuje v neustálém napětí mezi tím, co chybí, a tím, co by mohlo být.

Fenomenologie touhy
Třetí verš přináší zásadní posun:
„Toužíš touhou, jež je touhou v očekávání:“
Z hlediska syntaxe jde téměř o tautologii.
Touha je definována touhou.
Takové zdvojení však není stylistickou chybou. Naopak ukazuje, že předmětem zájmu už není to, po čem subjekt touží, ale samotná struktura toužení.
Báseň se zde přibližuje fenomenologickému popisu vědomí.
Touha zde není reakcí na nedostatek konkrétního objektu. Je vlastním způsobem existence subjektu. Člověk je bytostí očekávání.
Významná je formulace „v očekávání“.
Touha není přítomná. Ani budoucí.
Existuje jako napětí mezi obojím.
Je orientací k něčemu, co ještě nenastalo.
V tomto smyslu připomíná Heideggerovu charakteristiku člověka jako bytosti vržené do budoucnosti nebo Sartrovu představu vědomí, které se neustále překračuje směrem k tomu, čím ještě není.

Paradox identity
Vrchol básně přichází v závěrečném dvojverší:
„že budeš svá jiná,
a takto zůstaneš si podobna!“
Právě zde se rozplétá celý předchozí paradox.
Subjekt netouží stát se někým jiným.
Touží stát se svou jinou.
To je velmi důležitý rozdíl.
Nejde o ztrátu identity.
Nejde ani o její zachování.
Jde o proměnu, v níž identita přetrvává skrze změnu.
Spojení „svá jiná“ je samo o sobě oxymóron.
• „svá“ znamená vlastní, patřící sobě,
• „jiná“ znamená odlišná od sebe dosavadní.
Obě slova se vzájemně vylučují a současně doplňují.
Vzniká zde představa identity jako procesu.
Člověk není identický se sebou navzdory změně.
Je identický se sebou právě skrze změnu.
Poslední verš paradox ještě dokončuje:
„a takto zůstaneš si podobna“
Nevzniká zde identita stejnosti, ale identita podobnosti.
To je zásadní rozdíl.
Stejnost znamená neměnnost.
Podobnost připouští proměnu.
Subjekt nebude tentýž, ale bude si podobný.
Zůstane sebou v proměně.

Jazyková rovina
Jazyk básně pracuje s neustálým opakováním několika slov:
• touha
• jiné
• stejné
• svá
• podobna
Toto opakování vytváří dojem kruhového pohybu.
Význam se neposouvá lineárně.
Spíše se vrací k sobě a pokaždé se nepatrně proměňuje.
Například:
• jiné → jiná
• stejné → podobna
• toužíš → touhou → očekávání
Jazyk tak napodobuje samotnou strukturu touhy.
Stejně jako touha nikdy nedospívá k definitivnímu cíli, ani význam jednotlivých slov není jednou provždy uzavřen.

Ontologická interpretace
Z ontologického hlediska lze báseň číst jako výpověď o lidském bytí.
Člověk nikdy není zcela totožný se sebou.
V každém okamžiku existuje určitý rozestup mezi tím,
• kým je,
• a kým se stává.
Právě tento rozestup vytváří možnost svobody, proměny i budoucnosti.
Kdyby byl člověk se sebou zcela shodný, nemohl by toužit.
Kdyby byl zcela jiný, nemohl by se poznávat.
Touha vzniká ve střední oblasti mezi oběma póly.
Báseň tak vyjadřuje velmi hluboký existenciální poznatek:
Člověk touží po tom, aby se stal tím, kým již v určitém smyslu je, ale ještě ne zcela.

Metafyzická interpretace
Ještě hlouběji lze text chápat jako popis paradoxu lidské existence.
Touha míří k jinému.
Když se však toto jiné přiblíží, ukáže se jako vlastní možnost subjektu.
Proto závěr neříká:
„budeš jiná“
ale
„budeš svá jiná“.
Touha nevede mimo sebe.
Vede hlouběji k sobě.
Subjekt nehledá cizí identitu.
Hledá svou dosud neuskutečněnou podobu.
V tomto smyslu se báseň blíží platónské představě vzpomínání na vlastní možnost i existencialistické představě sebeutváření.

Celkové vyznění
„Touha“ je pozoruhodná filosofická miniatura o paradoxu lidského já. Ukazuje, že touha není orientována ani k čisté jinakosti, ani k pouhé totožnosti. Člověk touží stát se „svou jinou“ verzí, tedy uskutečnit možnost, která jej promění, aniž by jej zrušila. Závěrečná pointa proto spočívá v hluboké myšlence, že nejvlastnější identita nevzniká navzdory změně, ale právě skrze ni.
Jádrem básně je tedy paradoxní formule:
Stáváš se sebou tím, že se stáváš jinou. A právě proto si zůstáváš podobna. Právě tato věta představuje filosofické gravitační centrum celé básně.