Interpretace básní "V srpnovém horku I, II"

Tyto dvě krátké básně tvoří pozoruhodný diptych, v němž druhý text není prostým pokračováním prvního, ale jeho téměř zrcadlovou ontologickou transformací. Petra Kuklíková zde pracuje s minimálními jazykovými prostředky, avšak otevírá mimořádně hluboké filosofické otázky týkající se bytí, přítomnosti, absence, paměti, očekávání a lidské schopnosti vztahovat se ke světu.

Tón básní
I. báseň: tón vyhasínání a existenciální únavy
První báseň působí mimořádně tiše.
Není zde žádný výkřik, žádná tragická exaltace, žádný patos. Právě tím je působivá.
Mluvčí nekonstatuje:
„ztratila ses“
ani
„jsi mrtvá pro svět“.
Říká pouze:
„Jsi zde, ale nejsi přítomna.“
To je tón téměř meditativní, pozorující.
Připomíná hlas člověka, který už rezignoval na naléhání a pouze konstatuje stav věcí.
Celá báseň se pohybuje v registru jemné melancholie. Nejde o bolest v romantickém smyslu, ale spíše o zkušenost vyprázdnění.
Každý další verš jako by ubíral energii:
• nejsi přítomna,
• bytí je mimoděk,
• zapomněla,
• nemohla nic dodat,
• čekala,
• nic neočekávala.
Je to sestupná trajektorie.
Vše se pomalu vytrácí.
Dokonce i závěrečné „očekávání“ mizí.
Není náhodou, že báseň končí slovem „očekávala“.
Gramaticky je přítomno, významově však negováno:
aniž bys cokoli očekávala
Poslední významový pohyb tedy směřuje k nule.

II. báseň: tón tiché naděje
Druhá báseň působí jako zvláštní procitnutí.
Není však radostná.
To je velmi důležité.
Nečteme zde euforii ani vítězství.
Tón zůstává klidný, kontemplativní.
Jen se proměňuje jeho orientace.
V první básni energie odtéká.
Ve druhé naopak jemně přibývá:
• přítomna,
• nebylo mimodě
k, • nezapomněla,
• dodat,
• nabídnout,
• očekávala.
Verše získávají směr.
Je to tón, který bychom označili jako tichou ontologickou důvěru.
Nikoliv štěstí.
Spíše přesvědčení, že bytí se může znovu otevřít smyslu.

Melodie veršů
Přestože básně nejsou rýmované, mají velmi silnou vnitřní hudebnost.
Ta vzniká několika prostředky.
Opakování „jako bys“
V první básni:
„Jako bys dnes už navždy zapomněla“
„Jako bys dnes v nepřítomnosti bytí“
Toto opakování vytváří rytmus podobný vlnám.
Každý nový verš jako by znovu nabíhal a zase se vracel.
Vzniká dojem kolébání.
Čtenář není veden vpřed, ale pohybuje se v kruhu.
To přesně odpovídá tématu čekání bez očekávání.

Převaha dlouhých samohlásek
Poslechněme si:
přítomna
bytí
navždy
čekala
očekávala
Převládají dlouhé otevřené vokály:
• á
• í
• é
Ty zpomalují rytmus!
Báseň se téměř nedá číst „rychle“!
Nutí ke zpomalení.
Působí podobně jako letní vedro obsažené v názvu.
I jazyk je rozpálený a zpomalený.

Elipsy
Významnou roli hrají trojtečky.
První báseň:
mimoděk...
nabídnout...
očekávala...
Druhá:
čekala...
Trojtečka zde není pouhým interpunkčním znaménkem.
Je součástí melodie.
Každý verš nezavírá.
Neuzavírá myšlenku.
Naopak vytváří doznívání.
Vzniká pocit nedokončenosti, který přesně odpovídá tématu očekávání.

Hudební zrcadlení obou básní
Nejzajímavější je, že druhá báseň není jen významovým zrcadlem první.
Je i jejím zrcadlem hudebním.
Poslechněme si začátky:
„Jsi zde, ale nejsi přítomna“
versus
„Poněvadž jsi přítomna, i když zde nejsi“
Ve druhé básni dochází k obrácení rytmických těžišť.
Slovo „přítomna“ se přesouvá dopředu.
V první básni je přítomnost něčím ztraceným.
Ve druhé se stává výchozím bodem melodie.
Podobně závěr:
„čekala, aniž bys cokoli očekávala“
a
„očekávala, aniž bys na cokoli čekala“
Je to téměř hudební inverze motivu.
Jako by skladatel vzal melodickou frázi a obrátil její směr.

Souvislost se srpnovým horkem
Hudebně jsou obě básně překvapivě „teplé“.
Nenajdeme zde tvrdé souhláskové shluky ani prudké rytmické zlomy.
Převládají měkké hlásky:
• m
• n
• l
• v
• j
Proto celá kompozice připomíná něco neostrého, lehce roztaveného.
Jako vzduch v pozdním létě.
Název V srpnovém horku zde nefunguje jen jako kulisa. Horko se stává vlastností samotného jazyka. Verše se pohybují pomalu, zvolna, s jakousi ospalou gravitací.

Nejhlubší hudební paradox
Nejkrásnější je patrně to, že první báseň zní jako píseň nepřítomnosti a druhá jako píseň přítomnosti, přestože jejich slovník je téměř totožný.
Stačí několik negací a několik přesunutých slov, a tentýž rytmus začne nést zcela jiný emocionální náboj. To je znak velmi vyspělé básnické práce: význam není tvořen pouze slovy, ale i jejich rozmístěním, tempem a návraty. Kuklíková zde vytváří cosi, co připomíná hudební formu variací na téma. Druhá báseň není novou melodií. Je touž melodií zahranou v jiné tónině existence.