Interpretace básně "V září"

Báseň V září představuje pozoruhodně koncentrovanou existenciální meditaci o odcizení, neuskutečněném bytí a možnosti autentické přítomnosti. Text je vystavěn jako dramatický vnitřní promluvový akt, v němž lyrický hlas oslovuje druhou osobu („ty“), která však není skutečnou druhou osobou v dialogickém smyslu. Jde spíše o rozštěpené já, o subjekt vedoucí rozhovor se sebou samým. Báseň tak vstupuje do tradice existenciální a fenomenologické poesie, v níž základním tématem není svět, nýbrž způsob lidské přítomnosti ve světě.

1. Situace lyrického subjektu: nepřítomnost jako základní stav bytí
Úvodní verše vymezují existenciální diagnózu:
„Poněvadž nejsi ničemu přítomna, ani sobě,“
První a nejzávažnější problém není psychologický, nýbrž ontologický. Subjekt není nepřítomen pouze okolnímu světu, ale dokonce i sobě samému. V terminologii fenomenologie bychom mohli říci, že je narušena samotná sebe-přítomnost vědomí.
Nepřítomnost zde neznamená fyzickou absenci. Dotyčná osoba existuje biologicky, ale neexistuje existenciálně. Její vědomí není zakotveno ani v dění kolem sebe, ani v prožívání vlastního života.
Tento motiv připomíná Heideggerovu analýzu neautentického pobývání (Uneigentlichkeit), kdy člověk sice žije, ale jeho existence není skutečně jeho vlastní. Žije „nějak“, automaticky, bez aktivního vztahu k vlastnímu bytí.

2. Krize smyslu a cíle
Následuje druhá charakteristika:
„a nevěříš, že lze někam dojít“
Nejde pouze o ztrátu naděje. Výrok je hlubší.
„Dojít někam“ zde znamená dospět k naplnění, identitě, smyslu nebo pravdě. Subjekt přestal věřit v teleologii existence. Nevěří, že život může mít směr.
Tím se dostáváme do blízkosti existencialistického pocitu absurdity.
Je-li nemožné kamkoli dojít, všechny kroky ztrácejí význam.
Proto se následně objevuje obraz:
„žiješ ve své podřadné úrovni“
Slovo „podřadná“ je mimořádně zajímavé. Neoznačuje morální nízkost, ale nerealizovanost. Subjekt nežije v plnosti svého potenciálu. Setrvává v redukované podobě sebe sama.
Jde o existenci pod vlastní možností.

3. Selhání identity a vztahu
Další verš rozvíjí důsledky této situace:
„aniž by ses s něčím ztotožnila či někoho opravdu oslovila“
Nacházíme zde dvě základní dimenze lidské existence:
1. vztah k hodnotám,
2. vztah k druhým lidem.
Subjekt není schopen ani jedné.
Ztotožnění
Ztotožnit se s něčím znamená přijmout určitou hodnotu, ideu či poslání za vlastní.
Subjekt to nedokáže.
Oslovení
Stejně tak nedokáže skutečně oslovit druhého člověka.
Sloveso „oslovit“ zde nese silný filosofický význam. V dialogické filosofii Martina Bubera vzniká skutečný lidský vztah teprve tehdy, když druhého člověka oslovujeme jako „Ty“.
Báseň naznačuje, že takový vztah nevzniká.
Výsledkem je dvojí izolace:
• od věcí,
• od lidí.

4. Umlčení jako obranná strategie
Z předchozí situace plyne závěr:
„nezbývá ti, než vše umlčet a k ničemu se nepřiznat...“
Umlčení zde funguje jako obranný mechanismus.
Pokud se člověk s ničím neztotožní, nemusí čelit možnosti zklamání.
Pokud se k ničemu nepřizná, nemusí za nic nést odpovědnost.
Báseň popisuje stav radikálního odstupu od světa.
Jenže tento odstup není svobodou.
Je rezignací.
Tři tečky na konci verše vytvářejí dojem pokračujícího vyhasínání, jako by se hlas sám ztrácel v mlčení, které popisuje.

5. Transcendence a imanence
Nejfilosofičtěji místo básně přichází v následujících verších:
„Jako by transcendence a imanence byla jen prázdná slova…“
Transcendence
Překračování sebe sama.
Směřování k tomu, co je za námi.
Smysl, Bůh, absolutno, budoucnost, ideál.
Imanence
Pobývání uvnitř světa.
Přijetí přítomnosti.
Zakotvení v konkrétní zkušenosti.
Báseň tvrdí, že pro subjekt ztratily význam oba póly existence.
Nevěří ani tomu, co ji přesahuje.
Nevěří ani tomu, co je bezprostředně zde.
Tím vzniká moderní forma nihilismu:
člověk nevěří ani vertikálnímu, ani horizontálnímu rozměru skutečnosti.
Je mezi nimi.
A zároveň mimo oba.

6. Paradox času
Následuje jeden z nejpozoruhodnějších básnických obrazů:
„a jako by každý den byl kratší, a život tudíž stále delší...“
Na první pohled jde o paradox.
Ve skutečnosti vyjadřuje hlubokou zkušenost odcizeného času.
Subjekt má pocit:
• jednotlivé dny mizí stále rychleji,
• ale existence jako celek se naopak vleče.
Je to známý fenomén depresivní či existenciálně vyprázdněné zkušenosti.
Člověk prožívá čas dvojím způsobem:
Chronologicky
Dny utíkají.
Existenciálně
Život se nehýbe.
Proto se zdá nekonečně dlouhý.
Tento paradox je vyjádřen mimořádně úsporně a přesně.

7. Obrat: výzva k autentickému bytí
Po diagnostické části přichází obrat:
„Měla bys žít, aby ti dny neubíhaly“
Tento verš je klíčem celé básně.
Nevyjadřuje banální radu typu „užívej si života“.
Říká něco mnohem radikálnějšího:
dosud nežiješ.
Biologická existence není totožná se životem.
Žít znamená být přítomna.
Žít znamená účastnit se vlastního bytí.
Teprve tehdy přestávají dny „utíkat“, protože jsou skutečně prožívány.

8. Proměna času v okamžik
Pak přichází vrcholná formulace:
„a tvé bytí se tudíž proměnilo v okamžik“
Na první pohled působí paradoxně.
Obvykle si představujeme život jako souhrn mnoha okamžiků.
Zde se však celé bytí proměňuje v jediný okamžik.
Slovo „okamžik“ zde téměř jistě neznamená časový bod.
Spíše připomíná Kierkegaardův pojem Øieblikket, tedy okamžik, v němž se člověk skutečně setká se sebou samým. Takový okamžik není krátký.
Naopak obsahuje celou existenci.
Básnířka naznačuje, že autentický život není řetězec dní.
Je to intenzita přítomnosti.

9. Symbol obzoru
Poslední verš představuje mimořádně silný symbol:
„Vždyť obzor je také stále přítomen – i když jej nelze dosáhnout...“
Obzor je zde metaforou smyslu.
Má několik vlastností:
• je stále viditelný,
• orientuje naši cestu,
• nelze jej dosáhnout.
To je zásadní.
Báseň neříká, že člověk jednou dosáhne naplnění.
Naopak.
Smysl existence spočívá právě v tom, že zůstává před námi.
Obzor není cíl.
Je orientace.
Jakmile by byl dosažen, přestal by být obzorem.
V tom se závěr blíží jak fenomenologii, tak některým náboženským a existenciálním tradicím. Smysl není objekt vlastnictví. Smysl je horizont, který umožňuje pohyb.

Forma, rytmus a syntax básně
Při bližším pohledu je zřejmé, že V září není básní založenou na obraznosti v tradičním smyslu. Její síla neleží primárně v metaforách ani v hudebnosti verše, ale v myšlenkovém pohybu věty. Petra Kuklíková zde vytváří poesii, která se blíží filosofické meditaci či existenciálnímu eseji rozdělenému do veršů. Forma je podřízena procesu myšlení.

1. Volný verš jako forma existenciální řeči
Báseň je napsána volným veršem.
Nenacházíme zde:
• pravidelné metrum,
• pravidelný počet slabik,
• rýmovou organizaci,
• strofické členění.
Verše mají různou délku:
„Poněvadž nejsi ničemu přítomna, ani sobě,“
má výrazně jinou délku než
„Vždyť obzor je také stále přítomen – i když jej nelze dosáhnout...“
Tato nepravidelnost není náhodná.
Odpovídá tématu básně.
Kdyby byl text metricky pravidelný a formálně uzavřený, vznikal by pocit řádu a stability. Jenže subjekt básně právě takový řád postrádá. Forma proto kopíruje existenciální neukotvenost.
Volný verš zde není modernistickou ozdobou, ale ontologickou nutností.

2. Věta je důležitější než verš
Nejnápadnějším formálním rysem je skutečnost, že veršové členění nerespektuje syntaktické celky.
Například:
„Poněvadž nejsi ničemu přítomna, ani sobě,
a nevěříš, že lze někam dojít,
a žiješ ve své podřadné úrovni,
aniž by ses s něčím ztotožnila či někoho opravdu oslovila,“
Ve skutečnosti jde o jednu dlouhou periodu.
Verše nejsou samostatné jednotky.
Stávají se jakýmisi zastávkami uvnitř proudící věty.
Výsledkem je zajímavé napětí:
• oko čte po verších,
• mysl čte po větách.
Tento rozpor vytváří zvláštní rytmus myšlení.
Čtenář je nucen neustále pokračovat dál.
Význam se nikdy neuzavírá na konci řádku.

3. Dominance hypotaxe
Syntax básně je výrazně hypotaktická.
Hypotaxe znamená podřadné skládání vět.
Celá první část je prakticky jedna rozvinutá kauzální konstrukce:
Poněvadž...
a...
a...
aniž...
nezbývá ti...
Jednotlivé výroky nejsou vedle sebe.
Jsou hierarchicky uspořádány.
Každý další verš je důsledkem předchozího.
Vzniká logický řetězec:
1. nejsi přítomna,
2. nevěříš v možnost cíle,
3. žiješ pod svou možností,
4. nedokážeš se ztotožnit ani oslovit,
5. proto umlčuješ sebe sama.
Báseň tak připomíná filosofický argument.
Nevypráví.
Odvozuje.

4. Rytmus vzniká opakováním spojek
Přestože zde chybí metrum, existuje velmi silný rytmus syntaktický.
Je vytvářen hlavně opakováním spojky „a“:
a nevěříš...
a žiješ...
a jako by...
a život tudíž...
a tvé bytí...
Tento prostředek se nazývá polysyndeton.
Polysyndeton zpomaluje text.
Každý nový výrok se připojuje k předchozímu.
Nevznikají ostré přechody.
Spíše dojem neustále narůstajícího proudu.
Psychologicky připomíná vnitřní monolog člověka, který se snaží dopátrat příčin svého stavu.
Myšlenky se řetězí jedna za druhou.

5. Aniž – klíčové syntaktické slovo
Zvláštní význam má spojka:
„aniž“
Je to slovo méně časté v běžné komunikaci, působí knižně.
Jeho funkce je zásadní.
Neoznačuje prostý nedostatek.
Vyjadřuje současnost dvou stavů:
„žiješ ve své podřadné úrovni,
aniž by ses s něčím ztotožnila“
Tedy:
žiješ, ale nenaplňuješ podmínky skutečného života.
Gramatická konstrukce zde nese samotnou filosofickou myšlenku textu.

6. Elipsy a nedokončenost
Báseň třikrát používá trojtečku:
nepřiznat...
prázdná slova…
stále delší...
a znovu na samém konci:
dosáhnout...
To je důležité.
Trojtečka zde neoznačuje pouhé vynechání.
Funguje jako znak otevřenosti.
Každá významově důležitá pasáž zůstává nedokončená.
Jako by jazyk nestačil.
Čtenář je nucen význam doplnit sám.
Tento postup odpovídá hlavní myšlence textu:
„obzor také nelze dosáhnout.“
Stejně tak nelze definitivně uzavřít smysl básně.
Forma kopíruje obsah.

7. Přechod od diagnózy k imperativu
Z hlediska výstavby je báseň rozdělena na dvě části.
První část:
Poněvadž...
a nevěříš...
a žiješ...
nezbývá ti...
Tvoří diagnózu.
Převládají oznamovací věty.
Druhá část začíná obratem:
„Měla bys žít“
Zde se poprvé objevuje normativní rovina.
Syntax se zkracuje.
Věty se stávají jednoduššími.
Jako by po dlouhé analýze přišlo náhlé objasnění.
Právě tato změna tempa vytváří dramatický vrchol básně.

8. Paradoxní větné konstrukce
Kuklíková často staví věty na paradoxu:
„každý den byl kratší, a život tudíž stále delší“
nebo
„obzor je také stále přítomen – i když jej nelze dosáhnout“
Tyto konstrukce jsou syntakticky jednoduché, ale významově napjaté.
Obě poloviny věty si zdánlivě odporují.
Smysl vzniká právě z tohoto napětí.
Paradox se stává hlavním organizujícím principem textu.
Není zde ozdobou.
Je metodou myšlení.

9. Interpunkce jako rytmický nástroj
V básni hraje mimořádnou úlohu čárka.
Prakticky každý verš je čárkou zakončen nebo členěn.
Například:
„a nevěříš, že lze někam dojít,
a žiješ ve své podřadné úrovni,
Měla bys žít, aby ti dny neubíhaly,“
Čárka zde není pouze gramatická.
Určuje dýchání textu!
Vzniká rytmus přerušovaného přemýšlení!
Subjekt postupuje po malých myšlenkových krocích.
Nehlásá.
Uvažuje.

10. Převaha abstraktních substantiv
Z formálního hlediska je velmi nápadná lexikální skladba.
Básni dominují abstrakta:
• přítomnost,
• úroveň,
• transcendence,
• imanence,
• život,
• bytí,
• okamžik,
• obzor.
Naopak téměř úplně chybí:
• konkrétní předměty,
• krajina,
• tělesnost,
• smyslové detaily.
Proto text působí nezvykle „odhmotněně“.
Jako by se odehrával čistě v prostoru vědomí.
Z formálního hlediska jde téměř o lyrickou fenomenologii: předmětem básně nejsou věci, ale způsoby bytí.

Závěr
Po formální stránce je V září pozoruhodná tím, že její poetičnost nevzniká z hudebnosti ani metaforické bohatosti, ale z organizace myšlení v jazyce. Volný verš, dlouhé hypotaktické periody, polysyndeton, opakované trojtečky a paradoxní syntaktické konstrukce vytvářejí text, který se blíží filosofické meditaci. Rytmus básně není rytmem slabik, ale rytmem vědomí. Čtenář nesleduje příběh ani obraz, nýbrž pohyb existence od nepřítomnosti k možnosti autentického bytí. V tomto smyslu je forma básně dokonale v souladu s jejím tématem: sama báseň se pohybuje k obzoru, který nikdy definitivně nedosáhne.

Celkový význam
V září je básní o ztrátě přítomnosti a následném hledání autentického bytí. Začíná obrazem subjektu, který je odcizen sobě, druhým lidem i světu. Nevěří v možnost smyslu, umlčuje vlastní hlas a propadá časové deformaci, v níž se dny zkracují a život prodlužuje.
Druhá část však nabízí nenápadné, ale zásadní východisko. Není jím nalezení definitivního cíle, nýbrž návrat k přítomnosti. Člověk nemusí dosáhnout obzoru. Stačí, že obzor existuje. Není třeba vlastnit smysl, ale orientovat se podle něj.
Nejhlubší myšlenka básně proto zní: krize nevzniká tím, že nedosáhneme cíle, nýbrž tím, že přestaneme být přítomni cestě. Obzor zůstává nedosažitelný, ale právě jeho nedosažitelnost umožňuje, aby život nebyl uzavřenou skutečností, nýbrž otevřeným pohybem ke skutečnějšímu způsobu bytí.