Interpretace básní "Dnešní idea I", "Dnešní idea II"

Tento diptych patří k nejzajímavějším textům Petry Kuklíkové právě proto, že obě básně nejsou protiklady v běžném psychologickém smyslu, nýbrž představují dvě krajní ontologické situace lidského vědomí. Texty spolu vedou téměř filosofický dialog: první zkoumá člověka „utopeného“ v možnostech, druhý člověka zbaveného možností. Paradoxně se ukazuje, že ani jedna poloha nepřináší skutečné naplnění.

1. Kompozice a symetrie
Na první pohled jde o zrcadlově vystavěný celek.
V první básni:
• idea je „slabší než ta“
• nic není hotové
• subjekt je nerozhodnut
• nachází se v možnostech
• je v toužení
• ničemu nemůže dostát
V druhé básni:
• idea je „silnější než ta“
• vše je hotové
• subjekt je rozhodnut
• je bez možností
• je vně toužení
• nemůže chybovat

Obě básně jsou vytvořeny téměř identickou syntaktickou strukturou.
Nejde ale o pouhou formální hru.
Symetrie vytváří dojem filosofického experimentu:
autorka vezme jednu existenciální situaci,
poté obrátí všechny její znaky do opačné polarity.
Výsledkem je zvláštní zkušenost.
Čtenář očekává, že druhá báseň poskytne řešení první.
Jenže nedává. Obě polohy se ukazují jako problematické.

Význam slova „idea“
Klíčovým slovem obou textů je „idea“.
Nejde o nápad ani myšlenku v běžném významu. „Idea“ zde připomíná spíše:
• životní princip,
• určující orientaci existence,
• duchovní horizont,
• smysl, který organizuje život.
Platón by hovořil o ideji jako o formě, která dává věcem řád.
U Kuklíkové je však „idea“ existenciálně prožívaná.

V první básni byla člověku kdysi dána určitá idea, která jej „léta držela“.
Ve druhé jej celý život „někam odváděla“.
Stejný jev je tak jednou interpretován jako opora, podruhé jako svod.
Již zde se objevuje hluboká ambivalence:
to, co nám poskytuje směr, nás zároveň omezuje.

Dnešní idea I: tragédie možností
První báseň tematizuje člověka ponořeného do otevřenosti.
Klíčový verš zní:
„jsi totiž ve svědomí, jež není od přirozenosti,
nýbrž stále jen v jiných možnostech“
To je mimořádně zajímavá formulace.
Svědomí bývá obvykle chápáno jako něco pevného a vlastního.
Zde však není „od přirozenosti“.
Subjekt nežije z vlastního středu.
Nachází se:
• v alternativách,
• hypotetických variantách,
• možnostech budoucnosti.
Jinými slovy:
není tam, kde je.
Je stále někde jinde.
To připomíná Kierkegaardovu analýzu úzkosti.
Podle Kierkegaarda vzniká úzkost právě z možnosti.
Člověk stojí před nekonečným množstvím cest a žádná není definitivně potvrzena.

Proto následuje řetězec:
„v toužení, v rozhlížení a zevlování“
Pořadí je důležité.
Toužení představuje existenciální nedostatek.
Rozhlížení znamená neustálé vyhodnocování alternativ.
Zevlování představuje rozpad soustředěnosti.
Báseň tak zachycuje přesný proces, jak přebytek možností vede k duchovní paralýze.
Nerozhodnost jako rozpad identity

Další silný moment:
„nerozhodnuta jsi zcela bez sebe“
Běžně říkáme „být bez sebe“ ve smyslu silného emocionálního stavu.
Zde ale výraz získává doslovný význam.
Subjekt je bez sebe, protože se nemůže ustavit.
Neustálé možnosti mu nedovolují vytvořit pevnou identitu.
Téma je velmi současné.
Moderní člověk bývá definován nekonečnou volbou:
• partnerů,
• profesí,
• životních stylů,
• hodnot.
Zdánlivě jde o svobodu.
Kuklíková však ukazuje její stinnou stránku:
člověk rozptýlený mezi všechny možnosti není schopen být sám sebou.

Paradox věrnosti
Vrchol první básně představuje poslední verš:
„A i kdybys sobě byla nejvěrnější, nelze ti ničemu dostát!“
To je jeden z nejhlubších paradoxů textu.
Normálně předpokládáme:
věrnost sobě vede k autenticitě.
Jenže zde ani naprostá věrnost sobě nestačí.
Proč?
Protože „já“ samo je rozloženo možnostmi.
Není zde žádné stabilní centrum, kterému by bylo možné být věrný.
Věrnost se stává nemožnou, protože chybí pevný objekt věrnosti.

Dnešní idea II: tragédie hotovosti
Druhá báseň obrací všechny hodnoty.
Objevuje se svět, kde:
„vše stejné a jednou provždy hotové“
Tento verš je znepokojivý.
Na první pohled zní jako vítězství.
Ve skutečnosti však připomíná zastavení života.
Život je totiž možný jen tam, kde existuje určitá nehotovost.
Pokud je vše definitivně dokončeno, mizí prostor pro pohyb.
Dokončení jako konec existence
Autorka píše:
„jsi dokončena, rozhodnuta býti jen v tomtéž“
Slovo „dokončena“ působí téměř „funebrálně“.
Připomíná předmět, který prošel výrobou.
Živá bytost se však nikdy zcela nedokončuje.
Existence je proces.
Dokončenost zde znamená konec proměny.
Kierkegaard by řekl, že subjekt přestal existovat jako možnost.
Heidegger by možná dodal, že uzavřel svou otevřenost vůči bytí.
Bez možností
Klíčová formulace:
„jsi totiž bez možností“

V první básni bylo možností příliš mnoho.
Ve druhé nejsou žádné.
Obě situace se ukazují jako nepřijatelné.
Právě zde se odhaluje filosofické jádro diptychu.
Lidský život potřebuje:
• možnosti,
• ale ne nekonečné možnosti.
Potřebuje:
• řád,
• ale ne absolutní uzavřenost.
Smysluplná existence se pravděpodobně nachází mezi oběma póly.

Poslední paradox: nemožnost chybovat
Báseň končí:
„A nelze ti chybovat!“
Na první pohled jde o triumf.
Jenže lze chybovat pouze tam, kde existuje svoboda.
Kameny nechybují.
Stroje nechybují v morálním smyslu.
Mrtví nechybují.
Člověk může chybovat právě proto, že stojí před možnostmi.
Proto poslední verš nevyznívá osvobozujícím způsobem.
Působí až děsivě.
Nemožnost chyby zde znamená ztrátu lidské otevřenosti.

2. Fenomenologický rozměr
Obě básně lze číst jako popis dvou základních struktur vědomí.
V první:
• svět přetéká možnostmi,
• budoucnost pohlcuje přítomnost,
• subjekt se rozptyluje.
V druhé:
• budoucnost zmizela,
• vše je uzavřeno,
• subjekt zkameněl.
Nejde tedy jen o psychologické stavy.
Jde o dva způsoby, jak se člověku může ukazovat samotné bytí.

Celková interpretace
„Dnešní idea I“ a „Dnešní idea II“ tvoří mimořádně promyšlený filosofický diptych o vztahu svobody a určenosti. První báseň ukazuje katastrofu nekonečných možností. Člověk se rozplývá v alternativách, ztrácí střed a není schopen ničemu dostát. Druhá báseň ukazuje opačnou katastrofu. Vše je rozhodnuto, dokončeno a uzavřeno. Člověk již nemůže chybovat, ale právě proto už není skutečně živý. Nejhlubší smysl textů pravděpodobně neleží ani v první, ani ve druhé ideji. Vzniká v prostoru mezi nimi. Kuklíková zde naznačuje, že lidská existence potřebuje zároveň věrnost i otevřenost, řád i možnost změny, identitu i budoucnost. Život se neuskutečňuje v absolutní svobodě ani v absolutní jistotě, nýbrž v napětí mezi oběma. Právě toto neřešitelné napětí je skutečným tématem celého diptychu.